Ačkoliv dnes již neexistující stát, v devadesátých letech patřila Jugoslávie k velice silným reprezentačním celkům. A k jejím hlavním tahounem byl bývalý hráč Valencie, Realu Madrid či Fiorentiny, Predrag Mijatovič. 
Jugoslávie byla federací mnoha států, a tak mluvit o něm jako o „Jugoslávci“ není úplně přesné. Tento legendární útočník se totiž narodil v Titogradu (dnešní Podgorica), který se nachází na území Černé hory. Zde také začínal s profesionálním fotbalem, v klubu Buducnost Titograd. 
Již jako osmnáctiletý mládežnický reprezentant, do základní sestavy Buducnosti. Hned v první sezoně nastoupil k 31 zápasů, ve kterých dal 4 góly a pomohl, spíše provinčnímu, týmu k devátému místu. Také patřil do jednadvacítky a o jeho talentu vědělo mnoho, nejen balkánských, klubů. Bylo tak jasné, že jej v Titogradu jen tak něco neudrží. 

V zimě roku 1989 byl jednou nohou v Hajduku Split. S chorvatským týmem byl již domluven na podmínkách smlouvy a dokonce inkasoval 50 tisíc německý marek. Na poslední chvíli však do celého přestupu vstoupil Mirko Marjanovič, šéf Partizanu Bělehrad. Ten mladého Mijatoviče přesvědčil, aby neodcházel do Chorvatska a ten tak přestoupil do Partizanu Bělehrad. Přestupová částka tenkrát činila 1 milion německých marek. 
Hned se v novém působišti uvedl dobře. Hned při svému debutu skóroval a shodou okolností to bylo proti svému mateřskému klubu Buducnost. První sezona jinak příliš úspěšná nebyla a byl spíše střídajícím hráčem. Vše se změnilo, v roce 1992. Usadil se v základní sestavě a dovedl svůj tým k zisku titulu, což vzhledem k tomu, že Crvena Zvezda byla úřadující držitel Intercontinental Cupu a nastupovali za ní hráči jako, Pančev či Savičevič, nebylo zrovna jednoduché. Mijatovič se stal nejlepším jugoslávským fotbalistou a klub věděl, že má v týmu klenot. Za 4 roky v Partizanu odehrál 104 zápasů, ve kterých dal 44 branek, a bylo jasné, že mu je jugoslávská liga malá.

Po všech těchto úspěších okolo začaly sondovat evropské kluby. Zájem o jeho služby měl třeba Real Madrid, Atlético Madrid nebo Juventus. Jugoslávský kanonýr se však nakonec rozhodl pro Valencii a jeho další kroky vedly do slunného Španělska. Valencia však nebyla úplně první volbou. Bývalý prezident Realu Madrid se nechal slyšet, že o něj stál, ale po fiasku s Robertem Prosinečkim nechtěl Bílý balet kupovat hráče z Balkánu. Také se ukázalo, že pro Valencii nebyl přestupovým cílem číslo jedna. Ta chtěla původně legendárního Romária, který však dal přednost Barceloně.